Americký Lockheed Martin FB-22 patří mezi nejzajímavější „ztracené“ projekty moderního vojenského letectví. Šlo o ambiciózní plán, jak proměnit legendární F-22 Raptor z čistokrevného stíhače pro vybojování vzdušné nadvlády na stealth bombardér schopný přesných úderů hluboko nad územím protivníka.
Pokud by se projekt dostal do výroby, mohl se stát jakousi americkou odpovědí na filozofii, kterou dnes v ruském letectvu reprezentuje rychlý taktický bombardér Su-34 s dlouhým doletem.
Ze stíhače bombardérem
Myšlenka vznikla na počátku 21. století jako interně financovaná studie Lockheed Martinu. Firma chtěla využít technologický náskok F-22 a bez astronomických nákladů vytvořit nový prostředek pro útoky na vzdálené cíle.
Zadání bylo jednoduché. Ponechat maximum z avioniky, stealth řešení a pohonného systému F-22, ale dramaticky zvýšit dolet a kapacitu nesené výzbroje. Výsledkem měl být tzv. „regionální bombardér“, schopný zasahovat cíle hluboko v nepřátelském týlu bez potřeby nasazení velkých strategických bombardérů.
Delta křídlo a obrovská pumovnice
Na první pohled se FB-22 od klasického Raptoru výrazně lišil. Dominantním prvkem bylo rozměrné delta křídlo, které zásadně zvětšilo objem neseného paliva i prostor pro interní výzbroj.
Zatímco standardní F-22 nesl osm malých přesně naváděných pum GBU-39, u FB-22 se počítalo až s 30 kusy těchto pum. To by z něj dělalo mimořádně účinný prostředek pro ničení většího počtu bodových cílů během jediné mise, od systémů protivzdušné obrany po velitelská stanoviště nebo logistické uzly.
Právě dolet byl jedním z hlavních argumentů ve prospěch projektu. Oproti F-22 se měl více než zdvojnásobit až ztrojnásobit, přičemž se hovořilo o hodnotách přes 2 600 km, v konfiguraci s externími nádržemi dokonce více než 3 000 km.
To by FB-22 umožnilo převzít část misí dnes spojovaných s letouny B-1B Lancer nebo Northrop B-2 Spirit, ale při výrazně nižších provozních i vývojových nákladech. Kvůli dlouhým letům se počítalo i s dvoučlennou posádkou, podobně jako u klasických bombardérů pro mise přesahující 15 hodin letu.
Univerzální voják
Odhadovaná maximální rychlost se pohybovala kolem Mach 1,9, tedy méně než u F-22 ale stále výrazně nad možnostmi většiny stávajících bombardérů. FB-22 si měl ponechat i zásadní stealth charakteristiky F-22, což by z něj dělalo ideální nástroj pro první úder proti silně bráněnému prostoru.
Výzbroj měla kromě pum zahrnovat i dvojici střel AIM-120 AMRAAM pro vlastní obranu. V úvahách se objevily i silnější motory Pratt & Whitney F135, které později proslavil program Lockheed Martin F-35 Lightning II.
Nezájem Pentagonu a konec projektu
Přestože se odhadované náklady na vývoj pohybovaly „jen“ mezi 5 až 7 miliardami dolarů, Pentagon nakonec zájem neprojevil. V roce 2006 už bylo zřejmé, že americké letectvo chce nový bombardér s mezikontinentálním doletem, nikoliv jen regionální platformu. FB-22 tak ustoupil programům, které později vedly k vývoji nové generace dálkových stealth bombardérů. Přesto dodnes zůstává jedním z nejzajímavějších příkladů toho, jak blízko měl F-22 k tomu stát se něčím mnohem větším než jen elitním stíhačem.
Zdroj: National Security Journal, Global Security,
Autor/Licence fotografie: Umělecká představa FB-22, Creative Commons